Publikováno

PUBLIC RELATIONS PR

http://svet-zeny.cz/

S narůstající konkurencí musí podniky stále více a intenzivněji bojovat o své zákazníky a
odlišit své produkty a služby od ostatních. Nejčastěji se tak děje pomocí reklamy, která se snaží změnit nákupní chování spotřebitele tak, aby se rozhodl právě pro určitou značku.
V poslední době se však hovoří o tom, že dobu reklamy střídá doba, kdy užívanějším
nástrojem k ovlivnění nákupního chování spotřebitele budou public relations. „Novou značku nemůžete uvést na trh pomocí reklamy, protože reklama není důvěryhodná. Můžete ji uvést pouze pomocí public relations, které vám umožní komunikovat vaše sdělení nepřímo pomocí třetí strany, především pomocí médií.“ popisují nové trendy v oblasti komunikace manželé Riesovi.

http://www.rwimpex.com/

PR zde označují jako důvěryhodné na rozdíl od reklamy, jelikož veřejnost si stále
více uvědomuje skutečnost, že reklama je zaplacená a stávají se vůči ní skeptičtí. U PR
takový pocit nemají, důležitá pro ně je přítomnost třetí strany, pomocí které se dostává
komunikované sdělení k veřejnosti. Každá marketingová kampaň na podporu nové značky by měla začít vytvářením publicity a až poté, co je dosaženo cílů v oblasti PR by se mělo přistoupit k reklamě, která se postará o udržení značky zavedené právě pomocí publicity.

http://aktualitycz.cz/

Publikováno

Media relations

Media relations je možné, jako jednu z forem public relations, přirovnat k souboru opatření, které mají za cíl, díky udržování dobrých vztahů s médii, vytvoření pozitivní publicity podniku v médiích. Media relations také rozhodně nejsou zanedbatelnou částí celého public relations podniku, jelikož dle některých autorů se jedná o významnou část PR a mohou zahrnovat až 80% celkových aktivit v rámci PR. Pokud se podíváme na zařazení PR do podnikového řízení ještě hlouběji, jsou public relations součástí marketingového komunikačního mixu podniku, jednoho z marketingových 4P, které tvoří product, price, place a promotion, kam se řadí i PR. A je to právě marketingová komunikace, která se svými prvky, mezi nimiž je také právě PR, přispívá k dosažení stanovených marketingových cílů podniku. Začínají se také objevovat názory, že prostředkem k ovlivnění nákupního chování spotřebitelů a tím pádem k naplnění marketingových cílů podniku se v čase mohou stát právě public relations a jejich forma media relations.
Lidé totiž ve velkém přestávají věřit reklamě, jelikož je zaplacená a začínají spíše věřit sdělením, která jsou zprostředkována třetí stranou, v tomto případě médii. Z toho důvodu by si podniky měly uvědomit, že síla media relations stoupá a že je v ní velký potenciál. Teoretickým východiskem k identifikaci tohoto přístupu budou Grunigovy 4 modely PR, které se vyznačují jistými charakteristikami. Právě tyto charakteristiky budou pomocí analýzy media relations v podniku zkoumány a po jejich zjištění bude identifikován přístup k vedení media relations dle jednoho ze 4 zmíněných modelů. Následně bude provedeno doporučení k dalšímu vedení media relations v podniku. Cíle práce bude dosaženo pomocí zodpovězení formulovaných výzkumných otázek na základě rozhovoru se specialistkou komunikace podniku, analýzy interních materiálů podniku, mediální analýzy provedené nástrojem Anopress IT a analýzy informací získaných z oficiálních internetových stránek podniku.

Publikováno

Komunikační strategie

Komunikace mezi občany a veřejnou správou, ale i komunikace mezi orgány veřejné
správy navzájem v podstatě probíhá ve dvou rovinách – rovina povinné komunikace a
rovina komunikace nepovinné.
Rovina povinné komunikace je dána standardy chování vyplývajícími z daných
zákonů, vyhlášek a norem, které je potřeba dodržovat a respektovat. Z legislativy
vyplývají nejrůznější omezení, mantinely a sankce. Z povinné komunikace je vyjádřena
záruka právního státu a zároveň vytváří předpoklady pro činnost veřejné správy jako
celku. V rámci roviny povinné komunikace by mělo být umožněno plnohodnotné
propojení s dalšími strukturami. V podstatě je tato rovina určována zejména právem
každé fyzické i právnické osoby na informace ze strany orgánů veřejné správy. Bariéry
k poskytování těchto informací jsou stanoveny legislativou. Veřejná správa je povinna
předepsaným způsobem zveřejňovat základní informace o své činnosti takovým
způsobem, aby byly veřejně přístupné. Jak je uvedeno v Listině základních práv a
svobod: „Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným
způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.“
(Listina základních práv a svobod, čl. 17, odst. 5)
Rovina nepovinné komunikace není ošetřena zákonem. Vychází z tradic, kultury,
obecných zvyklostí a představ o slušnosti. Tato oblast respektuje místní specifika a
reaguje na konkrétní problémy v daném místě. V rámci této roviny dochází ke snaze
nacházet společná řešení a vytvářet občanskou společnost. U nepovinné komunikace je
důležité, aby nebyly obcházeny zákony, nedocházelo k jejich mylné interpretaci a
nestaly se tak záminkou k šikaně občana. Právě na rovině nepovinné komunikace záleží,
jak je skutečně společnost demokratická. Ukazuje, zda vzniká prostor pro korupci a
dochází k zneužívání moci či nikoliv. Nepovinná komunikace je spojnicí mezi
každodenními konkrétními problémy a obecně platnými standardy řídící chod
organizace ke všeobecnému prospěchu. Právě na úrovni nepovinné komunikace pak
záleží, zda veřejná správa a občan budou spolupracujícími partnery nebo jen
nespolupracujícími individualitami. (Foret – Foretová, 2001)
Po definování obou rovin komunikace můžeme konstatovat, že v rámci povinné
komunikace jde o to, že veřejná správa s občanem, ale i jednotlivé orgány veřejné
správy spolu komunikovat musí. Rovina nepovinné komunikace vyjadřuje fakt, že tyto
subjekty spolu komunikovat chtějí.

Publikováno

Vnitřní a vnější komunikace

http://ifdb.cz/

V předkládané práci je řešena především problematika vnější komunikace, ale nelze
rovněž opomenout důležitost komunikace vnitřní, jelikož interní komunikace je dle
mnoha autorů hybnou silou celé organizace a zároveň předpokladem jejího úspěšného
fungování. Pokud má firma přestát všechny změny a útoky dynamického vývoje
vnějšího okolí a zároveň se jim přizpůsobit, je nutné, aby byla vnitřně homogenní, měla
ustálené procesy, sladěnou koordinaci všech svých aktivit, jejichž základem je dobře
fungující interní komunikace. (Holá, 2006) Vnitrofiremní komunikaci můžeme chápat
jako „systém propojující informačně a vztahově organizaci, respektive její zaměstnance
na všech úrovních organizační struktury.“ (Tureckiová, 2004, s. 111) Interní

http://aktualitycz.cz/

komunikací se zabývá i Winkler (1998), který se od současných českých autorů liší
především tím, že komunikaci nechápe jako základ či podstatu, ale jako jeden z aspektů.
Autor popisuje komunikaci v organizaci jako kombinaci interpersonální, skupinové a
masové komunikace mezi lidmi, přičemž jako komunikační nástroje využívá kulturně
podložené symboly. Proces sdělování autor definuje jako vlastní obsah interakce lidí
prostřednictvím symbolické komunikace. Na komunikaci a interakci je tedy nahlíženo
jako na dva neoddělitelné prvky.
Vnější komunikaci můžeme chápat jako komplex všech forem chování, jimiž daná
organizace o sobě něco sděluje a komunikuje tak s okolním prostředím. Prostřednictvím
vnější komunikace instituce ovlivňuje své klienty a zajišťuje tok informací k širokému
okolí organizace. Externí komunikace také zajišťuje pro určitou organizaci zpětnou
vazbu, z čehož vyplývá, že v systému vnější komunikace mluvíme o komunikaci
oboustranné.
Na městských úřadech, ale i v ostatních organizacích veřejné správy, se v oblasti
komunikace setkáváme velmi často s vysokou nepružností, byrokratickými postupy a
malou mírou samostatnosti pracovníků, a to nejen v případě interní komunikace, ale i u
komunikace s širokou veřejností. Důvodem je stále převládající množství organizací,
které jsou tvořeny funkcionální organizační strukturou, kde jsou pracovníci sdružování
dle podobnosti úkolů, dovedností či aktivit. V těchto organizacích převládá direktivní
styl vedení zaměstnanců, který jistě brání rozvoji efektivní komunikace, ať už vnitřní či
vnější.

http://www.rwimpex.com/

Pokud má dojít ke změně názorů, zaběhlých metod a zlepšení vztahů mezi
organizacemi veřejné správy a veřejností, je posílení vzájemné komunikace nezbytností.
Je velmi podstatné si uvědomit, že stále znát potřeby a vůli občanů je nesmírně důležité.
Obyvatelé si přejí žít ve svém městě bez problémů, v bezpečí, s fungujícími službami,
v příjemném a čistém prostředí s dostatkem příležitostí atd. Samotná obec potřebuje od
svých občanů, aby například pozitivně přijímali její aktivity, chápali její cíle a záměry,
aby vycházeli vstříc obci, když to potřebuje. V podstatě jde o to, aby občané vnímali
svou obec jako spolehlivého a důvěryhodného partnera.

Publikováno

PR články

PR Public relations

1. Mysli jako novinář, a ne jako obchodník. PR odborníci by měli pochopit a myslet jako novináři při doručování zpráv. 
2. Nemysli jako matematik. Platí na Vás fráze jako: „Šel jsem do PR, protože jsem měl špatné výsledky v matematice.“ Podkopává to vaši důvěryhodnost. V dnešním podnikatelském prostředí je měření v analytics, a schopnost kvantifikovat výsledky nezbytné. 

PR Public relations

3. Bát se přiznat neúspěch. Musíte mít odvahu přiznat selhání, ale nikdy to nemůžete přijmout za své. Nemusíte se bát přiznat, že interní procesy selhávají a být připraveni překalibrovat v případě potřeby. 
4. PR se nedá měřit. I když je pravda, že měření public relations oproti reklamě je srovnávání jablek a hrušek, PR se dá měřit. Pro náš PR průmysl je důležité být viděn na stejné úrovni s naší konkurencí dále musíme být schopni vyčíslit naši práci. Sociální média musíme řídit nákladově efektivním způsobem.
5. Změňte přístupy pro každou Pinterest a Twitter, je MySpace nebo Second Life, lepší sociální síť? Jsou sociální sítě, které vadnou a umírají, nebo se jim nepodaří vzlétnout. V této době, uzavíráme velké sázky, ale musíme jednat inteligentě a opírat se o výzkum a analýzy. 

PR Public relations

6. Trpí komplexem méněcennosti PR má tendenci chovat se jako druhořadé, za reklamu a marketingem. V dnešním mediálním prostředí, je zde jedinečná příležitost pro PR. Chcete-li tak učinit, musíte se vzdělávat sami na ostatní marketingové disciplíny a pochopit větší soustažnost. 
7. PR je levné a vzrušující. Mnoho PR profesionálů je hrdých na svou schopnost vytáhnout na poslední chvíli zázraky z jejich klobouků. Což je při práci v rámci většího hospodářského rámce neudržitelné, musíme plánovat dopředu (jak nejlépe umíme) a sladit naše úsilí s ostatními disciplínami, takže PR nežije samo a odděleně.

Štítky: PR, Public relations
Publikováno

Komunikační problémy a strategie jejich odstraňování

Lidé jsou různí a rozdíly mezi nimi jsou způsobeny celou řadou okolností, které mohou
mít povahu kulturní či vzdělanostní. Tyto rozdíly souvisejí s pozicí člověka ve
společnosti, s jeho životní situací apod. Ovlivňuje nás také náš psychický stav, věk či
pohlaví. A právě tyto uvedené rozdíly způsobují narušení komunikace a následně
nesplnění jejího základního cíle, kterým je dorozumění. V problematice komunikace je
důležité rozlišovat dva pojmy, a to „porozumění“ a „dorozumění“. Zatímco porozumění
je pouze jednostranné, dorozumění je vzájemný vztah mezi aktéry komunikace, při
němž dochází ke sdílení stejného významu. Porozumět danému sdělení znamená tedy
pouze to, že v průběhu komunikačního procesu došlo k úplnému přenosu informace od
mluvčího k příjemci. Pokud však sdělovanému obsahu rozumí shodně mluvčí i
příjemce, můžeme mluvit o dorozumění. (Winkler, 1998)
V literatuře se setkáváme s různým výčtem komunikačních bariér. Například
Winkler (1998) řadí mezi nejčastější komunikační bariéry následující:
 Filtrování, kdy se jedná o záměrnou manipulaci s informacemi, s cílem učinit
je pro příjemce vhodnějším. Jedná se o typickou komunikační bariéru v životě
profesionálních organizací, kdy zdrojem je mluvčí.
 Výběrové vnímání chápeme tak, že příjemce obsah sdělení vidí, slyší a
následně interpretuje v závislosti na svých potřebách, motivacích, zkušenostech
a jiných osobnostních charakteristikách. Jedná se zpravidla o
nekontrolovatelný a neuvědomovaný proces, přičemž zdrojem je příjemce
sdělení.
 Emocionální stav člověka, přičemž zdrojem je opět příjemce sdělení. Stejnou
zprávu často přijímáme různě, a to v závislosti na tom, zda momentálně
prožíváme radost, štěstí či pocity úzkosti. Mezi extrémní emoce pak patří jásot
či deprese, které s velkou pravděpodobností způsobí potlačení efektivní
komunikace.
 Používaný jazykový systém, kdy mezi faktory, které nejvýznamněji ovlivňují
užívání jazyka patří věk, vzdělání a kulturní základ účastníků komunikace.
Zdrojem této komunikační bariéry je příjemce i mluvčí.
 Neverbální narážky, přičemž zdrojem je mluvčí.
 Rozpornost sdělení v čase, což znamená, že mluvčí vysloví v krátké době po
sobě sdělení významově odlišná či dokonce rozporná, čímž znemožňuje
příjemci jednoznačnou interpretaci. Zdrojem této komunikační bariéry je opět
mluvčí.
Efektivita komunikace bývá charakterizována jako „Sedm C“: (Foret, 1994):
 Credibility (důvěryhodnost): komunikace je postavena na atmosféře důvěry a
víry. Příjemce sdělení spoléhá na komunikátora, na kompletnost jeho
informačních zdrojů v dané problematice.
 Context (kontext): komunikační program musí být přiměřený reálnému
prostředí a kontext musí odpovídat sdělení. Je to důležité, protože efektivní
komuniakce vyžaduje podporu sociálního prostředí.
 Content (obsah): sdělení musí mít pro příjemce význam a odpovídat jeho
vlastnímu systému hodnot. Důležitá je i relevantnost odpovídající situaci
příjemce. Obsah determinuje publikum.
 Clarity (jasnost): vyjádření v jednoduchých pojmech je podstatné, a to tím
více, čím dále sdělení putuje. Instituce by měla vždy hovořit jedním hlasem,
nikoli hlasy několika.
 Continuity and consistency (kontinuita a konzistence): komunikace je nikdy
nekončícím procesem, který vyžaduje pro dosažení cíle neustálé opakování,
přičemž samotné sdělení musí být navíc konzistentní.
 Channels (kanály): jednou vytvořené komunikační kanály je potřeba náležitě
využívat, protože k nim má příjemce vztah a respektuje je. Vytvoření nových
kanálů je složité. Pro dosažení určitého cílového publika je nutné využívání
různých kanálů, přičemž i veřejnost jako příjemce si s různými komunikačními
kanály spojují různé hodnoty.
 Capability (schopnost veřejnosti): je potřeba počítat se schopnostmi
veřejnosti. Komunikace je nejefektivnější, jestliže vyžaduje co nejmenší
zvláštní úsilí na straně příjemce. Aby bylo tohoto dosaženo, musíme znát jeho
dosažitelnost, zvyky, schopnost číst, znalosti apod.
V některých případech se dokonce mohou samotná slova stát podnětem společenských
událostí. Jako příklad lze uvést špatný překlad jediného slova v odpovědi Japonska na
ultimátum Spojených států na konci druhé světové války, což přispělo k rozhodnutí
svrhnout atomovou bombu na Hirošimu. (Foret, 1994) Foret (1994) uvádí tři základní
rady:
 Není důležité, co se říká, ale co se tím míní.
 Nemůžete chtít říkat někomu něco, pokud tomu sami nerozumíte.
 Nejprve je nutné věci rozumět, a teprve potom to můžeme vysvětlovat druhým.
Jak vyplývá z výše uvedeného textu, rozdíly mezi lidmi vytváří faktory, které způsobují
narušení komunikace a tedy nesplnění jejího základního cíle, tj. dorozumění. Existuje
několik doporučení, které napomáhají dosažení významové shody mezi účastníky
komunikace a zároveň zvyšují efektivnost procesu komunikace. Jedná se o používání
zpětné vazby, trénink aktivního poslechu, užívání jednoduchého jazyka a kontrolu
emocí. (Winkler, 1998)
Zpětná vazba tvoří samostatný prvek celého procesu komunikace, přičemž její
univerzální funkce spočívá v tom, že teprve na základě ní může původní mluvčí zjistit,
došlo-li k dorozumění. Udělování efektivní zpětné vazby patří mezi nezbytné součásti
praocvních schopností každého manažera.
Aktivní poslech je rovněž základní prevencí proti vzniku nedorozumění. Jde o
užitečnou schopnost v běžném životě, ale i profesionální nezbytnost pro manažery a
jejich podřízené. Prostřednictvím aktivního poslechu lze zvýšit efektivitu vyjednávání a
ovlivňování lidí. Jde o činnost velmi náročnou na pozornost i energii posluchače.
Aktivní poslech můžeme charakterizovat intenzivní pozorností, vcítěním do záměrů a
postojů mluvčího, posloucháním se souhlasem a ochotou přijmout odpovědnost za
závěry rozhovoru.
Užití jednoduchého jazyka představuje další doporučení pro předcházení vzniku
komunikačních bariér. Zahrnuje
1. Přizpůsobení jazyku lidí, kterým je sdělení určeno.
2. V kontaktu s laiky nepoužívat odbornou terminologii.
3. Změnu skladby vět na jednoduché věty bez složitých souvětí.
4. Neuvádět zbytečná synonyma a neopakovat části vět jinými slovy. (tamtéž.)

Publikováno

Komunikace a její teorie

Komunikace patří mezi nejužívanější slova dvacátého století a setkáváme se s ní
v různých oblastech lidského života, v různých společenských situacích. Jak uvádí Foret
(1994, s. 18), „pod pojmem komunikace nechápeme pouze cesty a silnice“. Původní
latinský význam tohoto termínu zahrnuje sdělení, sdílení, spojování, společnou účast
apod. Když se na komunikaci podíváme z tohoto širšího hlediska, znamená pro nás
prakticky základ veškerých vztahů mezi lidmi, veškerého zájmu o veřejnost. A právě
v tomto pojetí je komunikace chápána i v této práci.
V rámci této kapitoly je komunikace rozebrána pouze z teoretického hlediska.
Užity jsou poznatky z teorie komunikace a masové komunikace. Komunikace ve
veřejné správě je zkoumána v kapitole následující.

Význam komunikace

Co je vlastně rozhodujícím významem sdělení při komunikačním aktu? Význam
komunikace velmi trefně vystihuje tvrzení Janouška, který uvádí, že významem
komunikace je to, co zamýšlí mluvčí, aby z jeho sdělení pochopil posluchač. Uvedené
chápání významu komunikace bere v potaz, že proces komunikace je vzájemný. Tedy
komunikace má vést k významové shodě. Původní mluvčí potřebuje potvrzení svých
záměrů ze strany příjemce sdělení, což předpokládá promluvu původního posluchače.
(Winkler, 1998)

Pojetí komunikace

Pojetí komunikace chápeme v širším záběru, než je pouhá redukce na sféru informací. Předmětem komunikace tedy může být jakýkoliv výtvor, ať už lidský, přírodní, verbální
či neverbální, hmotný nebo duševní. Tento výtvor je představený jednotlivcem nebo
institucí a vnímaný druhou stranou. Důležitou část této definice tvoří právě představení
a případná reakce druhé strany, protože právě to chápeme jako komunikaci.
K všeobecnému docenění významu komunikace pro fungování společenských
systémů došlo zejména po druhé světové válce. Komunikace se ukázala jako klíčová
pro dosažení cílů a úspěchů. Nesčetné důkazy o její klíčové roli podaly extrémní
podmínky válečných vojenských operací a zároveň i výrazný posun v možnostech
komunikace přinesl rozvoj sdělovací a výpočetní elektrotechniky. (Foret, 1994, s. 18)
Komunikační akt bývá často popisován jako posloupnost těchto prvků: kdo – říká
co – jakým kanálem – komu – s jakým efektem. Foret (1994) dodává, že minimálně třetí
položku by bylo vhodné rozšířit či dokonce celou posloupnost doplnit o samotné
vyjadřovací prostředky komunikace. Právě ty totiž významně ovlivňují možnosti se
vzájemně vůbec dorozumět.
Při výběru vyjadřovacích prostředků je potřeba brát v úvahu schopnosti příjemce
našeho sdělení. Správné pochopení zprávy je však silně ovlivněno rovněž celkovým
širším kontextem. Nejde tedy pouze o konkrétní situaci, za níž sdělení probíhá, ale svou

Publikováno

Nástroje PR Public Relations

PR Public Relations je koncept, který k dosažení svých cílů používá soubor nástrojů, které se snaží o modernizaci procesů ve veřejné správě. Tyto nástroje nemusí být ve veřejné správě použity všechny zároveň. Vláda každého státu připravující reformu veřejné správy sama rozhoduje o tom, jaké nástroje uplatní, a jakým způsobem je začlení do systému řízení veřejných organizací.
Náhrada pravidel a ustanovení zakázkami a smlouvami je typickým nástrojem
PR Public Relations.
Nový model řízení veřejné správy usiluje o oddělení strategických a operativních
kompetencí, tj. rozhodování o tom „co je úkolem“ a „jakým způsobem bude úkol
splněn“. V rámci PR Public Relations existují snahy o delegování zodpovědností do popředí tak, aby došlo ke zvětšení prostoru pro iniciativu a kreativitu pracovníků veřejné správy.
Koncept PR Public Relations propaguje uzavírání smluv o provedení práce a sestavování globálního rozpočtu. Zároveň usiluje o vytváření motivačního systému ke zvýšení pracovní výkonnosti úředníků a zavedení prvků soutěže do veřejné správy. (Škarabelová, 2002)
Mluvíme-li o PR Public Relations, musíme mít na mysli dva aspekty: filosofii usilující o změnu mentality veřejné správy na jedné straně a soubor nástrojů, které se snaží o oživení správních procesů na straně druhé. V rámci filosofie je pokus vnést do veřejné správy podnikatelské myšlení soukromého sektoru a dosáhnout tak tržní logiky. Naproti tomu soubor nástrojů usiluje o takovou změnu stávajících systémových zákonitostí, která by v rámci veřejné správy umožnila toto podnikatelské jednání. Důležitý závěr, který z toho plyne je ten, že PR Public Relations musí být rozvíjen současně jako soubor nástrojů i jako filozofie, protože jen tak se dají rozpoznat implikace této nové formy řízení.
(Škarabelová, 2005)

Publikováno

Public Management

http://aktualitycz.cz/

Klíčové znaky Public Managementu
Mezi klíčové znaky PM řadíme následující: (Knox, 2003)
 Reforma rozpočtů, především prostřednictvím snižování nákladů a vyšší
průhlednosti při umísťování jednotlivých zdrojů. Jako příklad lze uvést
přírůstkové účetnictví nebo finanční a výkonový audit.
 Decentralizace a dekoncentrace rozdělením tradičních byrokatických úřadů
na specializované organizace.
 Zavádění tržních pravidel, včetně privatizace.
 Orientace na zákazníky, přičemž je zdůrazňována kvalita služeb (například
E-government).
 Zvyšování výkonnosti a účinnosti, a to například díky zlepšováním flexibility
úhrad.

http://svet-zeny.cz/

 Participace občanů na rozhodování (občanské výbory, referenda apod.)
Teoretické kořeny Public Managementu
Teoretické základy PM můžeme spatřovat hned v několika ekonomických pramenech.
Následující text je věnován jejich stručnému popisu. Mezi první z nich řadíme teorii
veřejné volby vycházející z ekonomické teorie racionálního chování. (Škarabelová,
2005) Za jejich zakladatele jsou považování A. Downs a W. Niskanen. (Keraudren, Van
Mierlo, 1997) Teorie veřejné volby je založena na klasickém modelu zastupitelské
demokracie. Tento model ale zároveň i odsuzuje. Je založena na kritice byrokracie a
nápravu spatřuje ve větší konkurenci, možnosti privatizace a contractingu, většího
množství informací a vyšší kontroly byrokracie.
Další základ je v teorii organizací zdůrazňující zásadní pozici zastupitelské vlády
nad byrokracií, prostřednictvím posilování moci politických lídrů, centralizace,
koordinace, kontroly a contractingu.
Manažerismus představuje koncepci veřejné správy jejíž cílem je implementovat
manažerské principy do byrokratického řízení a rozšířit pravomocné rozhodování.
Manažerismus přináší pro plnění funce státu nové metody, jako je plánování,
vyjednávání a diverzifikace.

http://www.rwimpex.com/

Neo-taylorizmus, který navrhuje proodstranění neefektivnosti byrokracie zvýšení
kontroly ekonomických a finančních informací, zaměření se na hodnocení výkonu a
odvození odměny od dosaženého výkonu.

Publikováno

Public Relations PR

Doslova můžeme pojem public relations (dále též PR) přeložit jako veřejné vztahy či
vztahy s veřejností. PR však neznamená pouze práci s veřejností, ale jde především o
dobré jméno, reputaci, věrohodnost organizace, což tvoří přirozenou základnu pro to, 13
aby ji okolí uznávalo. PR lze chápat jako soubor prostředků k tomu, aby daná
organizace mohla smysluplně existovat a účinně pracovat. PR představuje řízení
komunikace, a to jak navenek, tak uvnitř organizace.
Prvopočátky ovlivňování veřejného mínění můžeme nalézt již ve starověku, kde
se užívalo úsloví  „Vox populi, vox dei – Hlas lidu je hlasem božím.“  Počátky
současného public relations jako komunikační aktivity směřující k ovlivnění mínění lze
datovat do období druhé poloviny 19. a počátku 20. století, kdy bylo v USA a Evropě
zavedeno všeobecné volební právo. (Ftorek, 2009) Za velmi názorné vymezení PR,
prostřednictvím konkrétního příkladu, považuji podání P. Bowmana a N. Ellise (1969),
kteří uvádí: „Jestli-že vám řeknu, že jsem hezký a vzrušující, je to reklama. Jestli-že vám
někdo jiný řekne, že jsem hezký a vzrušující, je to propagace. Jestli-že přijdete a řeknete
mi, že jste slyšela, že jsem hezký a vzrušující – tak to je public relations.“ (cit. dle Foret,
1999, s. 82)